Dokud všechno neztratíš

7. června 2010 v 23:24 | Dilli |  ... Úvahy
Je to na mě trochu moc optimistický,  jen doufám, že se vám z toho neudělá špatně.
Jen poznatek jednoho mladýho a naivního blázínka...






Víte, v poslední době, mě stíhaly především problémy. Kdykoliv se dostavilo něco hezkýho, kašlala sem na to s tím, že "to stejně za chvilku zmizí.." a rezignovaně sem čekala na další podělávku. Ale už se nechci nechat tím vším tolik ojebávat. 

Vždycky se najde nějakej zmrd kterej se mnou vytře podlahu (slova mojí kamarádky B.) 
Ale když se stane něco úžasnýho, něco.. 


Víte, měla sem kamarádku, skoro jako mojí sestru. Bydlí v Německu, nedaleko odtud, v Aue. Asi před půl rokem mi řekla, že poznala nějakýho chlápka, zhruba dvakrát staršího než ona. Zamilovala se. Ovšem její máti byla proti, jednoduše jí to nedovolila, sebrala jí telefon, zakázala internet a chození ven. Zkuste tohle udělat šestnáctiletý holce. 

Když tu před několika měsícema byla naposledy, slíbila, že se ozve přibližně za měsíc, že za mnou přijede, jako vždycky. Ale -  NEPŘIJELA. Řekla sem si, že je nejspíš nemocná, nebo jí do toho něco vlezlo, přijede až to půjde... Když pak.. DALŠÍ MĚSÍC, DALŠÍ A DALŠÍ.. neukázala se tu už dlouho. Prostě zmizela, a já neměla nejmenší tušení, co s ní asi je. Začala sem mít strach. Potkala sem tady tak před třema týdny jejího brášku, Denise. To, co mi řekl, mě rozsekalo. Brečela sem, nadávala a měla záchvaty.

Moje kamarádka si ublížila. Nejdřív se chtěla zabít.. nevyšlo to. Tak se sebrala a odešla sama dobrovolně do děcáku. Vykašlala se tim na celej svůj dosavadní život. Zametla pod koberec problémy, zavrhla kamarády a ztratila rodinu. Bylo mi vážně hrozně zle při pomyšlení, že už jí možná nikdy neuvidim, že se neozve a když, tak až jí z toho děcáku pustí - a jak budu reagovat, až se tu za pár let ukáže? - jestli?

Smířila sem se s tím, že sem jí ztratila nadobro. Tak šel můj život dál, bez ní. Často sem na ní myslela, jak moc se mi stýská po našich vycházkách a.. pořád sem nemohla uvěřit tomu, že je pryč všechno co sme spolu prožily. A nebylo toho zrovna nejmíň. Zkrátka už neexistovala, bylo mi smutno, ale šla sem dál. Byla sem nucená na ní zapomenout.

O tomhle víkendu se všechno změnilo. Byla sem utahaná, zničená, unavená a nasraná. Celej víkend sem běhala za bráchou a uklízela jeho bordel, musela sem se starat o psa a vlastně o celou domácnost (to asi chcete trochu moc po bordelářským puberťákovi jako já). Když se vrátila mamka, chvilku sem si s ní povídala na chodbě.. respektive ona se mnou. Koukla sem se na telefon, kolik je hodin, jestli už můžu teda jít spát (bylo zhruba 16:00) - nová přijatá zpráva. Cizí číslo, že by můj oblíbený T-Mobile "Uhraďte prosím neprodleně částku bla bla bla..." ?? Ne, byla tam zpráva od ní, ať jí hned zavolám.

Zůstala sem stát uprostřed chodby a nevěřícně zírala do telefonu. Bušilo mi srdce a myslela sem si, že se mi to jenom zdá a každou chvilkou to se mnou sekne. Matka se mě zeptala, co mi je. Začaly mi slzet oči, podala sem jí telefon a s jejíma slovama "super, říkala sem, že se ozve" se usmála, jakože nic a zavřela se v doupátku/skleníčku/pokoji. Zavolala sem jí a... mluvila sem s ní asi třicet sekund, daly sme si facebook a.. dýl sem vážně mluvit nemohla. Po zbytek dne sem brečela štěstím. 

Večer sme si volaly zase.. zase sem se jí rozbrečela do telefonu a štěstím sem se málem zbláznila.

Byla zpátky, moje zlatá sestřička, co neumí pořád ani vyslovit "Ř", byla zpátky! 


Víte, kdykoliv si připomenu, co se dělo před tím, je mi mizerně a hnusně, ale pak se mi připomene i to, že se mi vrátila. Nevěřili by ste, jak moc mi na ní záleží. Každopádně mě to donutilo se zamyslet na tím, jak snadno můžu ztratit někoho, jako byla ona.

Nenadála sem se, ani sme se pořádně nerozloučily a zmizela mi. Uznávám, ozvala se. Ale mohlo se klidně stát, že zapomene, nebo ztratí kontakt a několik let sme se nemusely vidět, nebo slyšela. Neviděla sem tenkrát, jaký mám štěstí, nevážila sem si toho, koho mám a pak to bylo z ničeho nic pryč. Ani sem nebrala vážně to, když mi to naposledy říkala, že chce jít pryč. Myslela sem si, že je to něco jako moje vyhrožování typu "seberu se, pojedu někam pryč a už mě tu nikdy neuvidíte!".  Nebylo.

Víte, chtěla bych jen říct : rozhlídněte se prosím okolo sebe, koho máte poblíž a co máte, než to ztratíte.


Sem tady možná pro trochu vzdálenej cíl, ale aspoň si můžu říct "Přetrpím to tu aspoň do tý doby, než se vrátí a společně to oslavíme." (samozřejmě oslava s dortem a limonádou!:) jinak slavit neumím:) 

Bye, Dilli
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Evil Evil | Web | 7. června 2010 v 23:43 | Reagovat

dobrý to nebude.. je konec.. jakože totální.. vymazala jsem to.. všechno.. konečně.. asi je to lepší.. tohle už vážně nemělo obdoby.. =´((

2 Nany Nany | Web | 13. června 2010 v 21:09 | Reagovat

:) Aspon že se vrátila...No většinou si uvědomíme to co máme,až po tom co to ztratíme..:/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama